Počkej, rozsvítíme. Časy jsou temné až až. Neboj, tobě se nic nestane. Bohužel to neplatí pro všechny. Něco se chystá. Univerzita se ocitá přesně v oku hurikánu. Na židovské obyvatelstvo doléhá společenské vyloučení, pronásledování a systematické vyvražďování. Lidé, s nimiž jsme se doposud setkali, bojují ze všech sil proti útlaku ze strany nacistů. A v hlavě si pokládají zoufalou otázku: Riskovat život pro záchranu knihy?
Rotate your screen for the best view
Kapitola 2
Začátek konce
Píše se rok 1933. Nejspíš víš, co to znamená – národní socialisté uchvacují moc. Univerzita pro studium judaismu je vystavena svévolné šikaně nacistické protižidovské politiky. Univerzita improvizuje, burcuje, vzdoruje. A neuvěřitelné na tom všem je, že stále existuje a stává se útočištěm židovských studentů a univerzitních pedagogů z celé Evropy.
„I kdyby to nebyla ta nejvyhrocenější situace, které jsem kdy čelil, zůstali by mi tito muži a ženy vryti do paměti, když navzdory hrozbám, nečekaným otřesům a rozkladu vytvářeli svými přednáškami a semináři oázu stability.“
Herbert A. Strauss, někdejší student Vysoké školy vědy o židovství
Nacistická židovská politika v Německu cíleně vytlačuje židy jak ze společenského života, tak ze vzdělávacích institucí. „Zákonem o obnovení úřednického stavu“ a „Zákonem proti přeplnění německých škol a univerzit“ je židům znemožněno vyučovat a studovat na státních institucích. Dveře Vysoké školy vědy o židovství jsou jim však otevřeny. To přitahuje přednášející a studenty z nejrůznějších oborů a zákonitě tak rozšiřuje nabídku vyučovaných oborů.
Kdo by ale v této době vůbec měl pomyšlení na výuku nebo studium? Pro židovské vyučující zůstává vysoká škola jednou z mála možností, jak si vydělat peníze. Po určitou dobu jim jejich práce dokonce poskytuje ochranu před deportací, protože je nacistům užitečná. Když už židé nesměli navštěvovat nežidovské školy a univerzity, přijala je Vysoká škola vědy o židovství, připravovala je na
Studium je atraktivní i z jiných důvodů: mnoho židů nevěří své budoucnosti v Německu, a větří nebezpečí. Chtějí získat titul a kvalifikaci, která by se jim mohla hodit v nové vlasti. Mnozí se tak pomocí studia na svou emigraci přímo připravují. Vysoká škola se však stává také duchovním útočištěm:
„Samozřejmě, že jsme nebyli naivní, věděli jsme o nebezpečí, které nás obklopovalo a neustále na nás číhalo, ale přesto jsme žili jako na ostrově. Chci říci, že tato zkušenost ukazuje, co židovský život, židovské učení vždy znamenalo: přežít navzdory všemu, protože se člověk uchýlí do světa vědění. […] Vnímali jsme svět v celé jeho hrůze, ale naše útočiště, tedy škola, bylo důležitější. Tam jsme byli jako doma a tam jsme byli nakonec také v bezpečí.“
Po
O rok později se počet studentů pohybuje pouze kolem 20 až 25. Leo Baeck odmítá všechny možnosti odejít ze země a nadále školu vede. Navzdory všem okolnostem se mu daří získávat nové vyučující, včetně penzionovaných učenců a rabínů z berlínských obcí. Vyučující na částečný úvazek nabízejí takzvané „praktické semináře“, včetně veřejného projevu, španělštiny, angličtiny, moderních hebrejských textů, židovské sociální práce, gymnastiky.
Mezi poslední osoby působící na vysoké škole patří
A co ty tam? I dnes můžeš projevit solidaritu s lidmi ze školy.
Poslední letní semestr je slavnostně zahájen 29. dubna 1942. Konce se však již nedočká. Dne 19. července roku 1942 je vysoká škola nucena definitivně ukončit svou činnost. Pro Leo Baecka je to těžká rána:
„Když musel oznámit, že škola bude uzavřena, bylo to poprvé, kdy se na veřejnosti přestal ovládat.“
– Herbert A. Strauss, student vysoké školy
Nabídka kurzů pro letní semestr 1942. Leo Baeck nabízí kurzy v úterý a v pátek dopoledne, Julius Lewkowitz ve středu večer.
Neúplná chronologie systematické diskriminace
Židovským autorům je v Německu zakázána jakákoli spisovatelská a literární činnost.
Vysoká škola ztrácí status právnické osoby, a tím i právní uznání a daňová privilegia.
Listopadový pogrom: po 9. listopadu se vysoká škola prozatím zavírá. Výuku obnovuje v omezeném rozsahu až v lednu roku 1939. Někteří studenti a vyučující jsou zatčeni.
Počátek deportace židů z Německa.
A dál?
Nacisté univerzitu nakonec zavřeli. Tak o čem ještě vyprávět? O tom, co by nejraději zamlčeli. Budeme vyprávět o odvážném odporu a důmyslných záchranných operacích. Budeme vyprávět o úniku do světa knih, když ten skutečný pohlcovaly plameny. A budeme to vyprávět proto, aby dějiny nepsali nacisté. Půjdeš do toho s námi?
Květen 1933: Více než sto tisíc lidí se účastní protestního pochodu proti nacistům v New Yorku.
Rozpory nacistické ideologie
Připomeňme si, že koncem 19. a začátkem 20. století nebyly židovské vědy na státních univerzitách v Německu žádoucí. Univerzita pro studium judaismu proto vzniká jako soukromá instituce díky darům. Za časů nacionálního socialismu zájem o židovské dějiny prudce roste – ovšem jen proto, že má přinést vědecké zdůvodnění protižidovské politiky. Odehrává se souboj o to, kdo bude mít v otázce židovských dějin poslední slovo, když už s nimi chtějí v Německu skoncovat.
Takzvaný „výzkum židů“
… je jedním z mnoha výmyslů nacistů. Má vědecky prokázat „objektivitu“ a „pravdivý obsah“ nacistické ideologie. Četné národně socialistické výzkumné instituce se upisují protižidovské vědě a zabývají se dějinami a kulturou židovství vysloveně antisemitským způsobem. Patří k nim například „Ústav pro studium židovské otázky“ spadající pod
„Redukce židů na objekty výzkumu byla deklarovaným cílem všech těchto podniků. Údajně židovský dominantní pohled na německo-židovské dějiny měl být nahrazen nežidovskou německou perspektivou.“ (Nicolas Berg & Dirk Rupnow 2006)
Systém odměňuje horlivé: ti, kteří se věnují „židovskému výzkumu“, si zajišťují rychlé vyhlídky na povýšení. Co pod tento výzkum spadá, zůstává otázkou interpretace. Spojujícím prvkem je legitimizace protižidovské politiky. Mladí akademici v tomto bizarním „výzkumném oboru“ jsou nadšeni tím, že se mohou prostřednictvím intelektuální práce přímo podílet na moci – na policejních represích a v neposlední řadě na „konečné řešení židovské otázky“.
Intelektuální odpor
Židovští historici se odvážně staví do cesty záplavě propagandy. Bojují proti nebezpečné přesile. Jejich jedinou zbraní je rozum.
Chceš také bojovat proti nacistům svým intelektem?
Jeden příklad z mnoha: jeden z nejúspěšnějších „židovských badatelů“ v době národního socialismu, Wilhelm Grau, propaguje vyloučení německých židů z německých dějin a historické vědy. Činí tak mimo jiné ve své knize „Antisemitismus v pozdním středověku“. Ismar Elbogen, známe ho již jako docenta na univerzitě, reaguje zdrcující recenzí. Problémem autora je podle něj to, že má odpověď připravenou již před otázkou.
Grau se později mstí špatným hodnocením Elbogenovy nové publikace. Elbogenova emigrace v roce 1938 spor ukončuje.
To, co se může zdát jako běžná akademická debata, je nesmírně nebezpečné. V roce 1935 je mocenská nerovnováha mezi židovskými a nežidovskými vědci tak velká, že následky pro ty, kteří nesouhlasí, jsou nepředvídatelné.
Krádeže knih
V době, kdy veřejný diskurz neurčují komentáře v médiích, ale knihy, je klíčové, kdo je píše, kdo vlastní, a kdo do nich smí nahlížet. Kde jsou knihy, tam je moc nad interpretací dějin. Není divu, že se Hlavní říšský bezpečnostní úřad (Reichssicherheitshauptamt, zkráceně RSHA), snaží zabavit co nejvíce židovských knih. Jen tak, bez důkazů o opaku, mohou vyprávět jakoukoliv verzi dějin, kterou považují za správnou.
V roce 1939 začíná RSHA budovat svou tzv. „židovskou knihovnu“.
S „11. nařízením k zákonu o říšském občanství“ z roku 1941 je argumentace snazší: Podle tohoto zákona připadá Německé říši majetek židů, kteří z Německa uprchli. To platí i pro deportované židy – úřední zdůvodnění: „překročením říšských hranic by přenesli své bydliště nebo pobyt do zahraničí“. Místo o „loupeži“ se hovoří o „zajištění“ knih. Zajištění před „divokým rabováním“. Do září 1939 byly všechny významné židovské knihovny – veřejné i soukromé – přesunuty do Berlína.
Razítko knihovny takzvaného Říšského ústavu pro dějiny nového Německa
Oddělení pro výzkum židovské otázky Říšského ústavu pro dějiny nového Německa
Nacisté prohledávají knihy uloupené z knihovny Institutu pro sexuální vědu, který založil Magnus Hirschfeld. Část ukradených knih byla v květnu 1933 veřejně spálena. Další část si ponechali a dále je distribuovali.
Nezlomnost univerzitní knihovny
Knihovna Univerzity pro studium judaismu zůstává jako jediná volně přístupná až do roku 1941. Mnohé z místních knih mají značný kulturní a intelektuální význam. Reprezentují židovské tradice a historii. Umožňují lidem číst, vzdělávat se a bádat navzdory pronásledování. Pracovníci knihovny dělají vše pro to, aby tento odkaz chránili a pečovali o něj až do konce.
Jenny Wildeová a její asistentka Adele Sperling udržují provoz s velkým improvizačním talentem. Jejich úkoly jsou různorodé: Na nové knihy nejsou k dispozici žádné finanční prostředky. Knihy židovských autorů již téměř nejsou dostupné. Židovská knižní produkce je ve 30. letech 20. století zakázána. A nesmíme zapomenout: Německo je od roku 1939 ve válce a všechny německé knihovny jsou odříznuty od obchodních styků se zahraničím.
Přesto se literatura ve vysokoškolské knihovně hromadí – v čítárně, ve skladu knih, na půdě, v kabinetech přednášejících. Mnozí z těch, kteří Německo úprkem opouštějí, předávají univerzitě své soukromé knihovny.
Ne všechny jsou pro výuku zajímavé. Jenny Wildeová učiní z nouze ctnost a vyměňuje je za vhodnější publikace. Speciálně pro tento výměnný materiál zřizuje oddělení „N.G.“, což znamená „Nepoužité“.
V roce 1941 je vysoká škola nucena svou budovu prodat a pokračovat ve výuce na jiném místě. Knižní fond pravděpodobně zůstává v budově bývalé školy. Každý, kdo si chce půjčit knihy, musí požádat
Jedna z posledních skupinových fotografií: lektoři, studenti a zaměstnanci v čítárně knihovny, léto 1938. Uprostřed fotografie: Jenny Wildeová, stojící za ní: Ernst Grumach
Deportace do nejistoty
Je konec. Univerzita je uzavřena. Útěk nepřichází v úvahu. Na konferenci ve Wansee roku 1942 se nacisté rozhodují deportovat a vyhladit zbývající židy. Nacisté se svůj záměr – takzvané konečné řešení židovské otázky – snaží utajit. A tak i na bývalé zaměstnance univerzity čeká odvlečení do neznáma.
Leo Baeck je v lednu 1943 deportován do Terezína. Ve čtvrt na šest zazvoní u Baeckových dveří zvonek a on ví: to může být jen
Také Jenny Wildeová je převezena do
Jenny Wildeová je 6. března donucena vyplnit majetkové přiznání. O pouhých devět dní později jí je sděleno, že její majetek byl zabaven. Od 17. března je spolu s transportem starších lidí odvezena do Terezína. V bývalé pevnosti, která byla zřízena pro 3 000 lidí, nyní žije s asi 40 000 lidmi. A ve strachu, že bude kdykoli transportována do některého z vyhlazovacích táborů na východě.
Terezín
V Terezíně, který byl původně zamýšlen jako pevnost, je snadné věznit lidi. Od roku 1941 přicházejí první deportovaní. Terezín je sběrný tábor. To znamená, že všichni lidé čekají namačkaní na sebe v těch nejhorších podmínkách na to, zda budou deportováni do vyhlazovacího tábora. Zároveň je však také nástrojem klamu nacistů. Pro německé židy je
Podle této „logiky“ musí za svou deportaci zaplatit. Cílem propagandy je zabránit protestům ze zahraničí, ale také udržet deportované v nevědomosti o skutečných motivech nacistů. Rozsáhlý kulturní program, přednášky a divadelní představení, ale také knihovny, slouží k prezentaci Terezína jako normálního města.
Práce pro nacisty
Osudem mnohých, kteří na Univerzitě pro studium judaismu zůstali, jsou nucené práce. Zaměstnanci univerzity se stávají zajatci nacistů. Jejich schopnosti jsou zneužívány.
Od roku 1939 je ústřední knihovna RSHA doslova zaplavena knihami po systematickém rabováním židovských knihoven, veřejných institucí a soukromých sbírek. V místnostech impozantní budovy v ulici Eisenacher Straße se jich nahromadí hory. Kdo si v tom má udržet přehled? Cynická protiotázka: Proč ne lidé, kteří se právě v těchto knihách již vyznají?
Od roku 1941 jsou tak k uspořádání masy knih využíváni židovští nuceně nasazení pracovníci s knihovnickými znalostmi. Protože nacisté sami nemají dostatek kvalifikovaného personálu. Protože těch několik knihovnicky vzdělaných příslušníků bezpečnostní služby neumí hebrejsky. A protože je nucená práce levná.
Vsuvka
Intelektuální nucené práce
Skutečnost, že Židé museli přispívat na „výzkum“ proti sobě, není nová. Již od raných fází pronásledování byli vědci a myslitelé nuceni vykonávat tzv. intelektuální nucené práce. „Intelektuální“ nucené práce se od fyzických liší tím, že zavazují vědce a umělce k práci, kterou mají skutečně rádi. Například židovský genealog Jacob Jacobson je nucen propůjčovat své odborné znalosti k vydávání
Leo Baeck píše na příkaz gestapa rukopis o právním postavení Židů. A v koncentračním táboře Terezín má rozsáhlý kulturní program židovských umělců přesvědčit zahraničí, že se vězňům tábora přece jen daří dobře …
Také na jiných místech jsou židé nuceni podílet se na zpracování ukradených knih, například ve Vilniusu po vykradení Institutu YIVO, který se specializuje na studium východoevropských židů.
RSHA zřizuje dvě skupiny nuceně nasazených, které mají za úkol katalogizovat ukradené knihy: „Grumachova skupina“ v ústřední knihovně a později „Talmudkomando“ v
V ústřední knihovně. Záběr z nacistického propagandistického filmu o Terezíně.
Formulář zaznamenávající pracovní dobu nuceně nasazených pracovníků "Talmudkomanda" v květnu 1944.
„Grumachova skupina“
Její název ne náhodou upomíná na bývalého docenta Vysoké školy vědy o židovství. Ernst Grumach je jmenován předákem. Každé ráno je skupina bezpečnostní službou uzamčena v pracovně, aby pod ozbrojeným dohledem, oficiálně 8,5 hodiny denně (ve skutečnosti však až 16 hodin), pracovala. Po každé směně jsou pracující prohledáni. Kromě přísné povinnosti mlčenlivosti jsou součástí jejich každodenní pracovní rutiny také výprasky, kopance, týrání a výhrůžky smrtí.
Půldruhého roku Grumachova skupina třídí a katalogizuje zdánlivě nekonečný příliv nových knih. Podle odhadů tvoří celkový fond „židovské knihovny“ přibližně dva až tři miliony svazků. Od léta 1943 jsou knihy vyřazovány ze skladů, aby byly chráněny před poškozením bombami. Ernst Grumach a jeho kolegové jsou od této chvíle zaměstnáni balicími a přepravními pracemi. Poté, co jsou knihy v Berlíně během velmi krátké doby vyrabovány a zkatalogizovány, jsou nyní rozptýleny po skladech v Polsku, České republice a Německu.
Na tomto pracovali nuceně nasazení pracovníci: ke každé knize museli vytvořit katalogizační lístek.
V létě 1943 dostala Jenny Wildeová rozkaz připojit se k "Talmudkomandu".
Otto Muneles, vůdce Talmudkomanda.
Kresba knihovny v Terezíně od Alfreda Bergla
„Talmudkomando“
Část knih je převezena do terezínského tábora k dalšímu zpracování. Tam je Jenny Wildeová součástí „Talmudkomanda“. V proměnlivém složení skupina katalogizuje díla o hebrejské kultuře a historii. Práce je vyčerpávající a vyžaduje rychlé tempo. Každý den – bez přestávek – se nuceně nasazení pracovníci tlačí v nízkých místnostech po dobu osmi hodin.
Po roce „Talmudkomando“ svou činnost ukončuje. Během tohoto období zpracovalo přibližně 40 000 knih, z toho zkatalogizovalo 28 170 hebrejských děl. Z nejméně 35 nuceně nasazených v této skupině jich přežije devět, včetně Jenny Wilde. Jako 69letá svobodná žena se tak vymyká smutným statistikám, kdo koncentrační tábory opustil živý.
Půdorys Terezína.
Nucené práce jako útočiště
O nucených pracích máme poměrně jasnou představu, že? Plnou vykořisťování, krutosti a vyčerpání. Ale když se podíváme z odstupu, uvidíme také Jenny Wildeovou a Ernsta Grumacha. Pro oba znamenají nucené práce ještě něco navíc: záchranu. Byli pod stálým tlakem a nebylo to snadné, jak sami později popsali, ale práce s knihami jim dodávala sílu a naději. Někteří lidé z jejich okolí je za to odsuzovali, ale kdo jsou oni, aby soudili snahu přežít?
O přeživších se říkalo, že jsou to spolupachatelé. Lidé, kteří nemuseli sdílet osud Jenny Wildeové a Ernsta Grumacha, později říkali, že se nedobrovolně spojili s nacisty. Nezapomínejme však na nátlak, touhu přežít a také na absurditu celého dění. Nuceně nasazení jako Jenny Wildeová a Ernst Grumach byli postaveni před situaci, která se vymyká veškeré logice:
„Vzhledem k tomu, že v nacistickém režimu byli židé ze všech částí Evropy likvidováni všemi myslitelnými prostředky, a zároveň byly židovské
– Herbert A. Strauss, student univerzity
Nezapomeňme, jak tvrdý byl jejich osud. Leo Baeck je roku 1943 zatčen a odvezen do Terezína. Podmínky v táboře popisuje mimo jiné takto:
„Na prostoru, v němž mělo být dříve ve vojenské stísněnosti ubytováno sotva více než 3 000 lidí, se jich tu v kasárnách a dalších domech často tlačilo téměř 45 000, těsně jeden vedle druhého. […] Měsíc za měsícem, rok po roce, se zde odehrával náš život. Dav pohlcoval jednotlivce. Byl uzavřen v davu, stejně jako byl uzavřen stísněností, prachem a špínou, hemžícími se hejny hmyzu, a byl obklopen, zevnitř i zvenčí, hladem, který se zdál být nekonečný – v koncentračním táboře, kde nikdo nemohl být sám.“
(Leo Baeck, 1945)
Únik od reality, profesní hrdost nebo radost z cenného exempláře – to vše mohlo být útěchou nuceně nasazených knihovníků. Museli plnit úkoly, na kterých jim zároveň záleželo. Také toto dilema patří ke krutostem jejich věznění.
Asi začínáte tušit, že knihy byly víc než jen svázaný papír. Byly únikem z reality, útočištěm, záchranou.
Dopis Jenny Wildeové příteli Heinrichu Loewemu (3.4.1946), v němž píše, jakou roli pro ni hrála nucená práce.
Jak prožívá Jenny Wildeová nucenou práci
Jenny Wildeová věděla, komu byla její práce ku prospěchu. Z toho, co o knihovnici víme, však nevyplývá, že by ji tento rozpor trápil. Ani slovo stížnosti nebo znechucení nad tím, že byla nucena pomáhat při zpracování knih ukradených nacisty.
Naopak: Jenny Wildeová pokládala práci v „Talmudkomandu“ za čestnou a představovala pro ni možnost, jak uniknout z reality, byť jen na krátkou dobu.
V dopisu svému dlouholetému příteli a mentorovi Heinrichu Loewemu píše 23. dubna 1946: „Obsahem mých dní byla práce, která mě naplňovala a pomáhala mi zapomenout, co se kolem mě děje.“ Třídění knih jí dalo sílu, identitu a spojení s předchozím životem. V dalším dopise Loewemu vyjadřuje svou profesní hrdost: „[…] [chci] zopakovat, že jsem byla v Terezíně celé tři roky a že jsem zde i přes známé podmínky, které tam panovaly, hlad, nouzi a veškeré nemoci, vykonávala odborně vědeckou práci. […]“
Jenny Wildeová není v této rozpolcenosti sama: Také ostatní uvěznění pracují dobrovolně v „Talmudkomandu“, včetně Leo Baecka. Jenny Wildeová sama se o pozdější kritice naštěstí nic nedozví. Alespoň o tom neexistují žádné zmínky. Její kolega Ernst Grumach je na tom jinak.
Jaké svobodné myšlenky si Ernst Grumach dovolí
Před Grumachovýma očima se v ústřední knihovně RSHA hromadí poklady impozantních rozměrů. Z neuspořádané masy knih si vytvoří knihovnu a výsledek shrne, nikoli bez hrdosti: „[…] byla shromážděna židovská knihovna takového rozsahu a úplnosti, jaká pravděpodobně není nikde jinde na světě“ (Grumach, 1945).
Grumach doufá, že přispěje k „zachování uloupených židovských knihoven a k jejich obnově a spojení tak, aby mohly být jednoho dne převzaty námi jako židovská ústřední knihovna,[…]“. Navzdory všemu považuje knihovnu za své dílo. A je zdrcen, když skončí v plamenech:
V listopadu roku 1943 je knihovna RSHA zasažena leteckým útokem. Grumach ztrácí smysl, který přikládal své práci:
„V listopadu téhož roku jsem viděl, jak se spaluje celé mé dílo, […] ale bylo mi to všechno jedno. […] Boj pro mě skončil, již neměl smysl, bylo to už jen prázdné, nesmyslné protahování a čekání na konec.“ (Grumach Maxu Wienerovi, 1945)
Grumach se bude držet své myšlenky „Židovské ústřední knihovny“, která má vzniknout z fondů uloupených nacisty. U svých přátel ale naráží na nepochopení. Převzít knihovnu vypleněnou nacisty? Z krádeže nacistů nakonec profitovat? A ještě k tomu židovská knihovna na německé půdě? To jsou všechno morální otázky, na něž není jednoduché odpovědět.
Ať už se díváme na myšlenku židovské knihovny jakkoli, skutečnost, že si Grumach uprostřed všeho toho nátlaku dovolil se z ní těšit, lze považovat za mentální sílu, ne za slabost: byla to strategie přežití poskládaná z knih.
Rozptýlené, zničené, ztracené?
Nacisté by se samozřejmě rádi zmocnili všech cenných knih z židovských knihoven. Tento plán jim ale nevyšel. Mimo jiné i díky odvaze lidí, kteří navzdory velkému riziku odnášeli knihy do bezpečí. K takovým záchranným akcím přispěla i Univerzita pro studium judaismu.
Připojte se k symbolickému odporu!
Zaměstnanci vysoké školy si uvědomují, že se jejich knihy mohou kdykoli stát obětí krádeže nebo vandalismu ze strany nacistů. Proto kují plán. Zvlášť cenné knihy a dokumenty mají emigrovat spolu s důvěrnými osobami. V rozsáhlých soukromých knihovnách by je mohla celní služba snadno přehlédnout. Ještě menší riziko představují v případě, kdy emigrující osoba nemá německý pas. A to se skutečně daří. Maďarský profesor talmudského učení Alexander Guttmann opouští Německo v roce 1940. S ním emigruje 60 nejcennějších děl do Cincinnati.
O rok dříve se vysoké škole moudře podařilo poslat do Jeruzaléma tři krabice materiálu. Obsahují vědecky velmi cenné dokumenty německého psychologa Moritze Lazaruse.
I za zdmi školy se však lidé odvážně snaží chránit židovské kulturní bohatství. Například v Institutu pro židovský výzkum
Tyto a další záchranné akce jsou činy symbolického odporu proti pokusu o likvidaci všeho židovského v Evropě.
„Symbolický akt záchrany knih, když už lidé nebyli schopni se zachránit sami, je možná posledním aktem duchovního odporu proti nacistickému utlačovateli.“
– Dr. Noah S. Gerber (2023), Tel-Aviv University
Vyvázli
A co se stalo s lidmi? Věnujme se ještě krátce zástupcům univerzity, kterým se podařilo emigrovat. Cítíš úlevu, když to slyšíš, že? Nikdo jim to ale ani v nejmenším neusnadnil.
Například Ismar Elbogen nechce o emigraci dlouho nic slyšet. Má ještě nějaké povinnosti, říká své ženě. Od roku 1937 ho tento pocit opouští. Může už studentům jen poradit, kam by měli emigrovat. Sám se chystá do USA a doufá, že odtud bude moci pomáhat jiným kolegům a studentům s emigrací.
Elbogenova manželka shrnuje jeho odchod ze školy jako bolestný:
„[…] nikdy nezapomenu na jeho hluboce vážný, bolestný výraz ve tváři, když vystoupil na pódium, aby promluvil na slavnosti na rozloučenou. […] aula byla plná, neboť i když mnozí již odešli, vždy přicházeli noví, počet posluchačů se nezmenšil. Mám fotografie z oslavy, nad níž se vznášela téměř posvátná atmosféra, pódium vyzdobené květinami, vážnost všech těch mladých tváří, to blížící se odloučení, – bylo to dojemné!“ (Regina Elbogen, 1956)
Obřad na rozloučenou: Ismar Elbogen stojí na pódiu a pronáší poslední projev, Leo Baeck sedí v publiku a naslouchá.
Jižní Amerika
CHE
ISR
USA
Abraham Heschel
Alexander Guttmann
Max Wiener
Franz Landsberger
Eugen Täubler
Franz Rosenthal
...
Julius Galliner
Emil Bernhard-Cohn
Max Wiener
Fritz Bamberger
Herbert A. Strauss
...
UK
Malvin Warschauer
Max Eschelbacher
Jenny Doerfler (knihovnice)
...
ARG
Hugo Fuchs
Fritz L. Steinthal
Suse Hallenstein
...
BR
AUS
Zahynuli
Ty to víš. Uniknout se podařilo jen málokomu. Mnoho lidí z univerzity holocaust nepřežilo. Jejich památku si připomínáme v Knihovně ztracených knih.
Pamatuješ se ještě na Reginu Jonas? Progresivní rabínka se po listopadovém pogromu stará především o staré lidi v židovské nemocnici v Berlíně. V zimě 1940/41 pomáhá jako rabínka obcím, které již rabína nemají.
V roce 1942 je spolu se svou matkou deportována do Terezína. I zde působí jako pastorka. V roce 1944 je odvezena do Osvětimi a pravděpodobně zavražděna ještě v den svého příjezdu.
Neúplný seznam absolventů a zaměstnanců univerzity, kteří byli nacisty zavražděni:
Siegfried Alexander
(Berlin)
Hans Andorn
(Nürnberg)
Louis Blumenthal
(Berlin)
Isidor Caro
(Köln)
Hansjürg Hanff
(Wiesbaden)
Regina Jonas
(Berlin)
Hugo Klein
(Berlin)
Siegfried Klein
(Düsseldorf)
Hans Loewenthal
(Berlin)
Leopold Lucas
(Berlin)
Martin Salomonski
(Berlin)
Salomon Samuel
(Essen)
Julius Voos
(Bielefeld)
Adele Sperling
(Berlin)
Julius Lewkowitz
(Berlin)
Arthur Spanier
(Berlin)
Johanna Nathan
(Berlin)
„Z profesorů, kteří mezi letním semestrem 1939 a letním semestrem 1942 podepisovali zápočty v mé zápočtové knížce, z učitelského sboru, který nastoupil na místo těch, kteří emigrovali, a ze sedmi komunálních funkcionářů, kteří v roce 1940 nastoupili jako hostující docenti, přežili válku v Berlíně, emigrovali nebo se vrátili z koncentračních táborů pouze Leo Baeck, Ernst Grumach, Alexander Guttmann, Eugen Täubler, Moritz Henschel a Leo Wisten. Ostatní bídně zahynuli v koncentračních táborech, zmizeli beze stopy po deportacích z Berlína do východní Evropy nebo byli bez soudu popraveni.“
Herbert A. Strauss, student vysoké školy
Přežili
Válka v květnu 1945 skončila. Váleční zajatci, vězni z koncentračních táborů a odsouzenci na nucených pracích jsou osvobozeni. A co lidé z univerzity, kteří nás provázeli? Jsou mezi nimi?
Artefakty osudů
Kde jsou knihy, tam se odehrály tragédie. Lidé byli vražděni. Lidé utíkali. Lidé přežívali. Knihy jsou němými svědky osudů. A mohou nám mnohé vyprávět, pokud je budeme poslouchat a umět v nich číst.