Přeskočit k hlavnímu obsahu

Rotate your screen for the best view

Haló?
Jsi tu ještě?

Kapitola 3

Historie nám málokdy dopřeje přestávku na oddech. Tak si ji dopřej teď: zhluboka se nadechni a vydechni, uvolni ramena. Je květen 1945 a válka skončila. Spojenci rozdělují bývalou Německou říši na čtyři okupační zóny: francouzskou, americkou, britskou a sovětskou. Z Univerzity pro studium judaismu zbyla jen její budova.

Odbočka

Ústřední rada Židů

Ústřední rada byla původně založena roku 1950 jako dočasná – aby zastupovala nově vzniklé komunity alespoň do doby, než všichni židé opustí Německo. Většina z nich zpočátku skutečně vnímala Německo jako přechodnou zastávku, ale v průběhu desetiletí se ukázalo, že někteří židé vidí v Německu novou perspektivu života.
Také dnes Ústřední rada nadále posiluje a podporuje židovské komunity a židovský život v Německu.

Pamatuješ? Budova Vysoké školy vědy o židovství v bývalé ulici Artilleriestraße byla navržena speciálně pro ni. Její stále otevřené dveře se staly symbolem duchovního útočiště a intelektuálního odboje. Po válce se budova ocitá v sovětské okupační zóně. A to má pro školu s bohatou historií důsledky.

V západním Německu se spojenci snaží napravit nacistické bezpráví a vrátit uloupený židovský majetek jeho právoplatným majitelům.

Sovětská vojenská správa ve východním Německu ale na něčem podobném žádný zájem nemá. Zabavený majetek Německé říše považuje za státní majetek, se kterým může nakládat, jak chce – ať už byl uloupený nacisty či nikoli. V souladu se socialistickou politikou jsou znárodněny a předány veřejným institucím také nemovitosti uloupené židům.

Bývalá budova vysoké školy tak po válce slouží Charité? jako ubytovna pro budoucí zdravotní sestry. Krátce před pádem Berlínské zdi si NDR? uvědomila historický význam tohoto místa a instalovala zde pamětní desku připomínající Vysokou školu vědy o židovství.

Po pádu Berlínské zdi je budova předána Konferenci o židovských materiálních nárocích proti Německu ( Jewish Claims Conference? ). Ústřední rada židů ji kupuje, nechává zrekonstruovat a v roce 1999 ji slavnostně otevírá na počest posledního ředitele školy jako „Dům Leo Baecka“.

Dobrou zprávou je, že je budova školy zpět v židovském vlastnictví. Je ovšem tragédií, že židovské instituce v Německu jsou závislé na rozsáhlých bezpečnostních opatřeních. Dveře školy proto zůstávají pro veřejnost zavřené, což je v příkrém rozporu s tehdejší politikou školy.

Budova, v níž se vysoká škola nacházela od roku 1907 do 1941. Dnes slouží Centrální židovské radě v Německu jako její sídlo a nese název posledního vedoucího univerzity: Dům Leo Baecka.

A knihovna?

Nacisté, snažící se zachránit si vlastní kůži, zanechali knihy bez dozoru. To, co z kulturního dědictví univerzity přežilo válku bez úhony, je rozptýleno do všech světových stran. Knihy však zapomenuty nejsou. Pátrá se po nich, bojuje se o ně a daří se je získávat zpět.

Co si myslíš o hledání ztracených knih? Zní to jako dobrodružství podle tvého gusta?

Vydej se na cestu ještě dnes

Původním a právoplatným vlastníkem knih byla Vysoká škola vědy o židovství. Její násilné uzavření roku 1942 však bylo definitivní. Představitelé školy, včetně bývalého ředitele Leo Baecka a několika docentů, mají o knihy zájem. Mohou si však na ně skutečně činit nárok? Jako jednotlivci vysokou školu nereprezentují – tím spíše, že se jejich zájmy značně rozcházejí. A nejsou zdaleka jediní, kdo si na pozůstatky vysoké školy brousí zuby.

Vědecké knihy chybí i německým knihovnám. Válka zanechala v jejich regálech mezery, které by rády zaplnily. Také vědci potřebují knihy, aby mohli pokračovat ve své práci. Židovští přeživší zase hledají svůj majetek, své soukromé knihovny. A židovská obec chce knihy jako základ kulturního bohatství pro své nové politické centrum mimo Evropu. Kde, to není zpočátku jasné. Chybí jednotná představa, co s knihami dělat. A tak se skupinky s nejrůznějšími pustily do hledání zbývajících knih.

Pohled do skladovací haly Depozitáře v Offenbachu (OAD). Po převozu do Offenbachu jsou nalezené knihy nejprve uskladněny a poté roztříděny a identifikovány.

Knihovna ztracených knih

Knihovna, kterou už nějakou dobu zkoumáš, neměla nikdy existovat. Ztrátu má vepsanou do svého jména. Je památníkem jedné z nejtemnějších kapitol lidstva. A vypráví o pronásledování, krutostech, odporu i přežití nacistické éry. Prázdné regály by Jenny Wildeovou, vedoucí knihovny Univerzity pro studium judaismu, otřásly. Poklad, který byl v knihovně shromážděn, čítal zhruba 60 tisíc svazků. Do dnešního dne bylo na celém světě nalezeno asi 5 tisíc knih. Když si to spočítáš, máš jasno: je to jen zlomek. A kde je zbytek? Naštěstí existuje pár stop, po kterých můžeme jít.

Isaiah Rackovsky, jeden ze zaměstnanců OAD, identifikuje a třídí jednotlivé listy hebrejských tiskopisů.

Víme jistě, že ještě dnes můžeme nacházet původní knihy z knihovny vysoké školy. Významná místa, předchozí nálezy a metody dalších pátračů nám mohou napovědět, kde hledat.

Vraťme se proto na časové ose o pár kroků zpět a sledujme cestu knih.

Klikni na mě!

KLÍČOVÁ (A VZRUŠUJÍCÍ) STOPA

Učme se od Američanů

Po válce ze západních spojenců systematicky vyhledávají ztracené kulturní památky zejména Američané. Shromažďují je v tzv. centrálních sběrných místech („Central Collecting Points“). Nejdůležitějším sběrným místem pro knihy je Depozitář v Offenbachu („Offenbach Archival Depot“, OAD) u Frankfurtu nad Mohanem. Odtud mají být knihy vráceny právoplatným majitelům. A děje se to ve velkém množství a v neuvěřitelně krátkém čase.

Jedna z metod OAD se osvedčila: zaměstnanci fotografují razítka a označení knih a shromažďují je ve velkém albu, které je rozděleno podle zemí a majitelů. Vizuální porovnání tak umožňuje rychle rozpoznat i cizojazyčná razítka.

Práce OAD má velkou důležitost. Na jedné straně má význam pro židovské společenství: knihy nesou tradici a pokračování židovské kultury. Na druhé straně představují knihy shromážděné v Offenbachu historii vyvražďování evropských židů. Každá kniha prozrazuje něco o historii svých majitelů a o zkušenostech s nacistickou destrukcí. Někdy je to jediná věc, která dnes připomíná původního majitele. Některé knihy obsahují věnování, jiné vyprávějí o svátečních příležitostech. Další zase dotvářejí portrét člověka.

V období od března 1946 do června 1949 vrací OAD přibližně 1,4 milionu knih jejich právoplatným majitelům. Některé knihy přesto zbudou. Buď se nedaří zjistit, komu patří, nebo jejich majitelé nepřežili a právní nástupnictví je nejasné. Mezi exempláře „bez dědiců“ patří také knihy vysoké školy. Takové případy obvykle upravuje zákon: není-li možné zjistit dědice, propadá majetek zemřelých zemi, v níž žili. V případě uloupených knih by však byl takový závěr tragikomický. Německo by i po bezpodmínečné kapitulaci profitovalo z masového vraždění a pronásledování. Tomu se muselo zabránit.

„Německé trestní právo v meziválečném období také stanovilo, že vrah se nikdy nemůže stát právoplatným vlastníkem majetku zavražděného.“ – Memorandum knihovny Jewish National and University Library (1946)

Proto je založena restituční organizace? „Rekonstrukce židovské kultury“ (Jewish Cultural Reconstruction (JCR), která je jmenována správcem? kulturního bohatství, u něhož nelze určit dědice. Americké ozbrojené síly předávají této organizaci zbývající zachráněné knihy, a JCR je přerozděluje židovským vzdělávacím a kulturním institucím v Izraeli, Anglii, USA, Střední a Jižní Americe a Jižní Africe.

Čím se můžeme inspirovat pro naše pátrání u Američanů a v Depozitáři v Offenbachu? Že knihy dnes odhalují více než psané slovo. Že se systematický přístup vyplácí. A že mnoho knih je dnes rozeseto po celém světě.

Máš nápad a chceš se za ním vydat? Nebudeme ti bránit!

Tady je zkratka
„Tyto knihy sloužily jako pomníky pro zachování paměti. Působily coby symbolické náhrobky svých majitelů, kteří byli zavražděni a zmizeli beze stop.“
– Elisabeth Gallas (2013)

Buď v patách známým firmám

Trofejní brigády Rudé armády, restituční organizace? Američanů, správcovské organizace, německé knihovny – ti všichni po knihách pátrají. Mezi nimi se na naší misi znovu setkáváme se známými tvářemi, jako jsou Leo Baeck a Ernst Grumach. Cestu nám zkříží i slavná filozofka Hannah Arendtová. Jen pro málokoho je tahle mise ryze profesionální. Mnozí mají ke knihám osobní vztah. Pojďme je chvíli doprovázet!

Hannah Arendt

Filozofka pracuje od roku 1944 pro předchůdce restituční organizace „Jewish Cultural Reconstruction“. Ještě během války sepisuje seznamy židovských sbírek, které v Evropě existovaly před začátkem války. Tyto seznamy jsou jak cennými dobovými svědectvími židovského života před katastrofou, tak vodítkem pro to, co hledat. Po válce odjíždí H. Arendt do Německa, jedná s úřady a knihovnami a píše veřejnou výzvu německým knihovnám, aby nahlásily uloupené knihy. Počet přijatých hlášení odpovídá tomu, jak moc si tehdy knihovny uvědomovaly prožitá příkoří: nula.

Pro Arendt jsou knihy „úlomky trosek minulosti“. Ví, že navázat na židovské tradice z doby před holocaustem už není možné. Knihy proto vnímá jako vzácné fragmenty napomáhající k obnově židovské kultury, i jako posly zkázy, kteří budou už navždy vyprávět příběhy o svém uloupení a zavražděných majitelích.

Leo Baeck

Byl posledním člověkem, který vedl vysokou školu a udržoval její dveře otevřené. I po válce mu velmi záleželo na tom, aby byla školní pokladnice vědomostí zpřístupněna. Zasadil se o to, aby byly znovuobjevené knihy k dispozici přeživším německým židům. Jako předseda „Rady Židů z Německa“? má přehled o aktuálním stavu odškodnění a reparací.

A chce knihy převézt do Anglie – ostatně už před válkou probíhala mezi vysokou školou a Anglií čilá akademická výměna. To je samozřejmě potenciálním konfliktem s americkou a izraelskou židovskou komunitou. Baeck je při pátrání po své soukromé knihovně úspěšný. V Depozitáři v Offenbachu se našlo asi 40 výtisků z jeho někdejší knihovny čítající 4 000 knih.

Ernst Grumach

Díky letům nucených prací Grumach ví, že berlínská SS nahromadila vůbec největší židovskou knihovnu. Dlouho sní o tom, že by právě z těchto fondů mohla vzniknout ústřední židovská knihovna s regály přetékajícími knihami věnovanými studiu židovské kultury a historie. Je mu jasné, že mnozí původní majitelé knih už nežijí. Proto se vysloví proti vrácení knih a pro zachování knihovny. Stejně dobře přece může sloužit výzkumu bez antisemitských motivů.

Grumachův cíl je však nedosažitelný. Velká část knih byla během války vyvezena ze skladů a fond byl rozptýlen. Část berlínské knihovny také v listopadu 1943 shořela. O zbytek knih se zajímalo mnoho zájemců, takže byly nakonec rozděleny. Ernst Grumach se snaží uchránit poslední knihy v hlavním sídle RSHA před rozkradením, a upozorňuje na ně Američany i německé správní úřady. Setkává se také s dalšími lidmi pátrajícími po knihách, jako jsou Hannah Arendt nebo Gershom Scholem, a dělí se s nimi vše, co ví o místě, na němž se sbírka nachází.

Gershom Scholem

Německo-izraelský židovský historik náboženství Gershom Scholem se jako zástupce Židovské národní a univerzitní knihovny (dnes National Library of Israel) společně se svými kolegy vydává na cestu. Přestože do knihovny už proudí knihy prostřednictvím JCR, Scholem doufá, že najde pozůstatky vyrabovaných knihoven ve střední a východní Evropě. V dopise Leo Baeckovi z roku 1946 popisuje obavy, které ho motivovaly k hledání knih na vlastní pěst:

„Pokud tomu dobře rozumím, politika Američanů spočívá v tom, že fondy židovských sbírek, zejména těch v Offenbachu, budou v zásadě předávat vládám zemí, odkud sbírky pocházejí, a nikoli například židovskému národu nebo jeho zástupcům, což znamená, že v Rusku a Polsku zmizí rozsáhlé fondy, o jejichž dalším osudu si nemůžeme dělat žádné iluze.“

Scholem patří do oddělení Židovské národní a univerzitní knihovny, které bylo založeno speciálně pro potřeby hledání knih. Název oddělení zní „Poklady diaspory“. Knihy jsou pro knihovnu zajímavé jednak jako výzkumná literatura, jednak jako odkaz a reprezentace německy mluvících židů v Jeruzalémě.

Lucy Dawidowicz

Americká historička a spisovatelka odchází po druhé světové válce do Německa a pracuje i v Depozitáři v Offenbachu. Zde třídí, ukládá a identifikuje téměř 18 000 knih. Jak sama popisuje, je to namáhavá práce:

„Ze statisíců knih a náboženských předmětů, osiřelých a bez domova, těchto němých pozůstalých po svých zavražděných majitelích, čpěl pach smrti“ (Lucy Dawidowicz, 2008).

„Během této smutné práce […] jsem si uvědomila, že jediné, co můžeme dělat, je vzpomínat a […] budovat z našich vzpomínek trvalé památníky paměti – básně a příběhy, memoáry a vzpomínky. Je to jediný způsob, jakým může nenávratně zničená minulost přežít.“

– Lucy Dawidowicz (1992)

Eugen Täubler

Täubler byl kdysi docentem na Vysoké školy vědy o židovství. Také on se o knihy zajímá. Podobně jako Grumach by uloupené fondy nejraději shromáždil a vybudoval z nich pamětní knihovnu. Ovšem v Americe. Ta by měla připomínat literární přínos německých židů i obětí nacistického vraždění. Stejně jako v případě Grumacha ale zůstává Täublerova pamětní knihovna pouhou vizí. Jeho myšlenky a nápady však přesto padly na úrodnou půdu. V roce 1955 vyústily do založení výzkumného ústavu,

který se od té doby věnuje studiu židovských dějin střední Evropy v moderní době – Institutu Leo Baecka. Generace jeho zakladatelů ještě sama zažila holocaust. Právě v tomto institutu hraje uctívání památky dodnes důležitou roli. Je iniciátorem výstavy, o níž právě čteš, a má velký zájem o nalezení dalších knih z vysoké školy. Několik z nich již má své místo v regálech v Jeruzalémě, Londýně a New Yorku. Malá pamětní knihovna v Täublerově smyslu tak přeci jen vznikla.

Pokud se chceš k těmto osobnostem přidat, zapojte se do hledání knih!

Hurá na to!

Zbloudilé cesty

Možná tě napadá: A co knihy, které se ještě za války podařilo odvážně vyvézt ze země? Po stopách některých z nich se můžeme vydat i dnes. Jiné stopy se ztratily. A některé se pokusili zahladit…

Odbočka

Nacisty uloupený majetek jako obchodní zboží?

Ať už se jedná o muzeum, archiv nebo knihovnu, téměř všechny instituce si dnes uvědomují, že musí zkoumat původ svých předmětů a fondů, aby zjistily, zda neobsahují nacisty uloupený majetek. Jak se ale zachovat, když je takové zboží nabízeno na trhu? Jeden z názorů zní: rozhodně koupit, aby se objekt neztratil v soukromé sbírce, a zůstal tak k dispozici veřejnosti. Na druhou stranu, takový nákup samozřejmě přispívá k tomu, že někdo na nacisty uloupeném majetku vydělá, a zároveň to podporuje trh s díly získanými zločinem. Názory na to, jak se zachovat, se stále rozchází.

Záchranná akce Alexandra Guttmanna

Pamatuješ? Šedesát nejcennějších knih vyvezl ze země ukryté v soukromé knihovně docent talmudu Alexander Guttmann. Bohužel, ne všechny příběhy záchrany knih končí dobře.

Nejdříve se v USA s knihami nic nedělo. Guttmann si je nechával pro sebe a mlčel. V roce 1984 se ale díla najednou objevily v aukčním domě Sotheby’s. Prodávající si přál zůstat v anonymitě. Razítka vysoké školy v knihách však vzbuzují pozornost a newyorský generální prokurátor aukci zastavuje, aby zjistil, kdo je skutečným vlastníkem knih. Má prodávající vůbec právo dát je do aukce?

Brzy se odhalí, že prodávajícím je Alexander Guttmann. V navazujícím řízení je ve věci původu knih vyslechnut také Herbert Strauss, bývalý student a očitý svědek dohody mezi Jenny Wildeovou a kolegy. Strauss věrohodně popíše plán na propašování nejcennějších děl ze země za účelem jejich ochrany před nacisty.

Guttmann ale tvrdí, že mu byly knihy předány jako dar. Soudní spor nakonec ukončí velkorysé vyrovnání. Knihy vykoupí Nadace Judaica Conservancy Foundation, která byla založena speciálně pro tento účel. Chce díla opět zpřístupnit veřejnosti. Záchranná akce se nakonec povedla, i když trochu oklikou.

Stačí se vydat po stopách knih, a hned si uvědomíme, že je historie zpravidla komplikovanější, než bychom si přáli. Většinou nemá jednoznačného hrdinu či hrdinku, ale tvoří ji propletence reálného života a vymyšlených příběhů, které si často vzájemně protiřečí.

Hlasovat!

Co si myslíš?

Nahrávání ... Nahrávání ...
*eye roll*

Uloženy a zapomenuty?

Historie je pomalá a zapomnětlivá. O knihy se sváděly urputné boje. Byly předávány svým majitelům nebo správcovským organizacím. Knihovny po celém světě je třídily a ukládaly do regálů. A pak? Od 60. let 20. století upadaly v zapomnění. Vyřadily se, ignorovaly se. Cítíš rozhořčení? Právem!

Je čas se znovu postavit na odpor!

Společně jsme sledovali, co znamenaly knihy pro lidi z univerzity. Knihy byly výrazem progresivního proudu moderního judaismu a témat, která námi hýbou i dnes. Jsou dobovým svědectvím intelektuálního odporu proti antisemitismu. Poskytovaly útěchu lidem na nucených pracích – některým dokonce dávaly naději. Navzdory všem nebezpečím byly zachraňovány, ukrývány, přežily holocaust. Na rozdíl od mnoha jejich majitelů. Jsou odkazem univerzity, kterou chceme udržet živou i dnes.

Vysoká škola vědy o židovství nezapříčinila nic menšího, než že položila základy vědeckého studia židovských dějin a kultury v Německu. Takového židovství, které je otevřené novým směrům cesty ve stále se proměňujícím světě. Vliv vysoké školy se dodnes projevuje v židovských školách, vzdělávacích institucích a synagogách. Jejich absolventi tuto tradici předávají dál a svými vědeckými poznatky ovlivňují moderní židovské myšlení – od teologie přes filozofii po literaturu, historii a sociologii. Také některé z nejdůležitějších spisů o židovství 20. století byly sepsány učenci, kteří na vysoké škole studovali či přednášeli.

V neposlední řadě škola zachovala a zpřístupnila židovské dědictví v době nejtvršího pronásledování a likvidace židů. Její knihy neztratily téměř nic na svém významu. Pro badatele jsou cenným materiálem při studiu židovských dějin. Aby byly dostupné co největšímu počtu vědců a studentů, byly důležité prameny digitalizovány. Nezáleží tak na tom, kde se fyzicky nacházejí. I díla, jejichž obsah je dnes již sotva relevantní, stále slouží jako cenné artefakty, jako reprezentanti své doby. Vyprávějí o velké loupeži, o pokusu přivlastnit si právo na výklad židovských dějin.
Ale také o tvrdých bojích o to, komu po válce připadne dědictví německých židů.

Začátek

před

koncem

Konec začátku

Pečlivě vedená knihovna Univerzity pro studium judaismu, dílo Jenny Wildeové a personálu, se stala obětí nacistické perzekuce. Knihovní fond je dodnes roztroušený po celém světě. A proto do Knihovny ztracených knih vstupuješ ty. Knihovna si totiž své jméno ponechat nechce. Dali jsme si za úkol její regály zaplnit. I dnes tak můžeme něco udělat proti nacistickému bezpráví. Půjdeš do toho s námi?

Knihovna ztracených knih virtuálně shromažďuje knihy Vysoké školy vědy o židovství. Na počest školy má stále otevřené dveře pro akademickou diskusi. V knihovně si už můžeš prohlédnout více než 2 000 knih. A jak už dobře víš, je to stále jen zlomek původní rozsáhlé pokladnice vědomostí.

Pomoz nám najít další knihy! Teď už znáš historii Vysoké školy vědy o židovství. Už umíš číst stopy. A víš, kudy se v detektivním pátrání ubírali tví předchůdci. To není málo! Vydej se v jejich šlépějích a pomoz nám zaplnit chybějící místa po ztracených knihách.