Jenny Wildeová, narozená v roce 1874 v Berlíně, byla průkopnicí ve světě knihoven a hrála klíčovou roli na Vysoké škole vědy o židovství. V čase jejího dětství byl přístup dívek ke vzdělání značně omezen. Jenny Wildeová také špatně slyšela, což jí znemožňovalo jiné profesní dráhy, například učitelství nebo práci v telegrafní kanceláři. Navzdory těmto překážkám si našla cestu do světa knihoven, což byl v té době v Německu nový obor přístupný i pro ženy. Své první zaměstnání našla v soukromé knihovně Salomona Neumanna, jednoho ze zakladatelů vysoké školy, který byl mimo jiné známý svým hrubým hovorovým jazykem.
Kolem roku 1910 začala Jenny Wildeová pracovat v knihovně Vysoké škole vědy o židovství, kde hrála rozhodující roli. Byla zodpovědná za rozsáhlý projekt rekatalogizace knihovního fondu v souladu s pruskými instrukcemi, který trval 15 let. V roce 1926 se stala vedoucí knihovny a tím pravděpodobně první ženou v čele vědecké knihovny v Německu. Pod jejím vedením knihovna prodloužila otevírací dobu, zvýšila počet zaměstnanců a navzdory omezenému rozpočtu se dále rozvíjela.
Jenny Wildeová byla známá svou srdečnou a mateřskou povahou. Podporovala studenty, zejména ty z východní Evropy tím, že jim nabízela nejen akademickou, ale i praktickou pomoc, například modernizaci oblečení nebo látování roztrhaných košil. Hans-Erich Fabian, jeden z jejích bývalých kolegů, o ní později řekl: „Pro generaci židovských učenců, rabínů a učitelů znamenala osoba Jenny Wildeové víc než jen strážkyni knižních pokladů univerzity, znamenala pro ně poradkyni a pomocnici.“
Odboj v knihovně
V době národního socialismu projevila Jenny Wildeová mimořádný talent pro improvizaci. Navzdory zákazu vlastnit v židovských knihovnách knihy „árijských“ autorů a rostoucím potížím se získáváním nových knih udržovala spolu se svou asistentkou Adele Sperling knihovnu v chodu a umožňovala tak židovským čtenářům nadále přístup ke knihám.
Když v roce 1942 nacisté Vysokou školu vědy o židovství zavřeli a chtěli zabavit její knižní fond, nejcennější díla již byla z iniciativy Jenny Wildeové a jejích kolegů propašována do zahraničí. Tyto knihy byly svěřeny Alexandru Guttmannovi, profesorovi Talmudu na univerzitě a maďarskému státnímu občanovi, kterému se v roce 1940 podařilo uprchnout z Německa. Guttmann si tyto knihy vzal s sebou, přestože to pro něj představovalo velké nebezpečí, a úspěšně tak zabránil tomu, aby se jich nacisté zmocnili.
V roce 1943 byla Jenny Wildeová deportována do Terezína. Tam byla přidělena k takzvanému „talmudkomandu“. Tato jednotka, složená z internovaných židovských učenců a odborníků, byla nacisty nucena katalogizovat zabavené židovské knihy a dokumenty, aby byly použitelné pro „nacistický výzkum židů“. V tomto prostředí pracovala Jenny Wildeová v extrémních podmínkách a byla konfrontována s cynickým zneužíváním svých odborných znalostí a lásky ke knihám.
Jenny Wildeová přežila. Po osvobození v květnu 1945 se vrátila do Berlína. Po příjezdu do Berlína zjistila, že je zcela bez prostředků. Její dům byl zničen a majetek znárodněn. Její pracoviště, vysoká škola, již neexistovalo. Poslední místo, kde v Berlíně bydlela, byl domov pro staré lidi osvobozené z táborů. Jejím přáním bylo emigrovat. Dostávala pozvání z celého světa, ze všech míst, kam se podařilo uprchnout jejím přátelům. Ráda by pozvání přijala, v Berlíně ji již nic nedrželo. Ale chtěla si nejprve vyřídit své záležitosti, jak tomu říkala, a zajistit si alespoň malou penzi, aby nebyla svým přátelům na obtíž. K tomu však již nedošlo. Jenny Wildeová zemřela v Berlíně v roce 1949 dříve, než mohla tyto plány uskutečnit.
„Nemáte ani ponětí, jak je Berlín zničen. Z univerzity je hromada trosek, není tu žádný židovský život… Obecní knihovna už není, není tu žádná naděje na obnovu židovského života.“