Studovala filozofii, teologii a řečtinu na univerzitě v Marburgu, kde se seznámila s Martinem Heideggerem, a ve studiích pokračovala pod vedením Karla Jasperse na univerzitě v Heidelbergu, kde v roce 1929 promovala disertační prací o pojetí lásky u Augustina.
Po volebním vítězství národních socialistů v Německu v roce 1933 byla Hannah Arendt nucena uprchnout do Paříže, kde se zapojila do činnosti židovských uprchlických organizací. V roce 1940 byla krátce zadržována v internačním táboře ve Francii, než se jí podařilo s manželem Heinrichem Blücherem a matkou uprchnout do Spojených států. Zde působila jako spisovatelka a redaktorka, mimo jiné pro časopis „Jewish Frontier“ a nakladatelství Schocken Books.
Po roce 1945 se Hannah Arendt intenzivně věnovala výzkumu a analýze totalitárních systémů. Její kniha „Původ totalitarismu“ analyzuje vzestup totalitarismu a jeho kořeny v antisemitismu, imperialismu a nerespektování lidských práv. V knize „Eichmann v Jeruzalémě: Zpráva o banalitě zla“ analyzovala proces s nacistickým válečným zločincem Adolfem Eichmannem, který se konal v Jeruzalémě, a razila termín „banalita zla“, který popisuje všednost a bezmyšlenkovitost, jež často stojí za lidskými zvěrstvy. Arendt se ve své filozofii zabývala podmínkami lidského života a jednání, povahou moci a násilí a možnostmi svobody a demokracie v moderním světě.
Výzvy spojené se záchranou kulturních statků
Souběžně se svou teoretickou prací se Hannah Arendt intenzivně věnovala záchraně židovského kulturního dědictví uloupeného nacisty. Jako výkonná ředitelka společnosti „Jewish Cultural Reconstruction, Inc.“ (JCR) sehrála po druhé světové válce klíčovou roli při identifikaci a restituci těchto uloupených kulturních statků. Během svých návštěv Německa provedla podrobné posudky zachráněných sbírek, jejichž výsledky zaznamenala v pěti oficiálních zprávách pro JCR. Práce Hannah Arendt byla náročná: setkala se se značným odporem jak ze strany německých úřadů, tak ze strany místních židovských obcí, které chtěly být uznány za právoplatné dědice majetku. Její úsilí ilustruje složité problémy, které bylo třeba překonat při obnově spravedlnosti a zachování židovského dědictví v poválečném období.
„Nebezpečí ztráty historické kontinuity, spolu se ztrátou pokladů minulosti, bylo očividné; vyvolávalo obavu, že budeme oloupeni o vlastní minulost a staneme se abstraktním přízrakem jako lidé bez stínu.“